10.5. MTBO

Vítězství na Open score ve světové konkurenci

Martin

Série závodů MTBO Prague Spring víkendem neskončila. V pondělí pokračoval Světový pohár závodem štafet, mládežníci a veteráni jeli (prodloužený) sprint spojený s Pražskou MTBO ligou. Program pak o volném úterku uzavřel veřejný závod Open score. Závod tohoto formátu se jel poprvé. Bodovaný scorelauf s 60 různě obodovanými kontrolami rozmístěnými po ploše asi 200 km čtverečních (obě strany hřebenu Hřebenů :-) od Všenor po Voznici a bývalou vojenskou základnu „Klondajk“, ovšem všechny kontroly nešlo objet ani náhodou. Závodilo se ve dvojicích, přičemž se dvojice buď mohla rozdělit a pak měla časový limit jen 2 hodiny, nebo jeli závodníci společně a pak na to měli 4 hodiny, což se ukázalo jako výhodnější. Ačkoli byl závod zařazen do seriálu dlouhých bodovacích závodů Shocart liga, závodilo se podle speciální MTBO mapy s měřítkem 1:25000, která vznikla spojením všech map z letošních svěťáků a sousedících map z předchozích let. Že by to byla největší mapa pro MTBO na světě?

Na závod se sjeli i tradiční účastníci dlouhých bodovacích závodů, kteří klasické MTBO nejezdí, ale také se zúčastnila řada závodníků ze Světového poháru. Konkurence se tedy sešla velmi silná - pro kategorii mixů jsem spočítal, že startující závodníci již získali 23 individuálních medailí na mistrovství světa v MTBO (dle těchto statistik IOF plus roku 2011), těch medailistů startovalo pět a ze štafet mají medaile i další závodníci. Na medaile nejbohatší Rusové a Rakušané skončili těsně pod stupni vítězů. Třetí místo obsadili Anke Dannowski a Falk Wenzel z Německa, druzí skončili Švýcaři Maja Rothweiler a Beat Okle. A v takové konkurenci se nám podařilo s Dášou zvítězit. Radost z vítězství mám nepopsatelnou, je to pro nás jako pro závodníky, kteří nikdy nejeli žádný závod MS ani SP a zdaleka nepatří do reprezentace, obrovský úspěch. V absolutním pořadí včetně mužských dvojic byl náš bodový zisk třetí nejvyšší, ztráta na vítězné Jirku Hradila s Tomášem Staňkem nebyla velká. Postup jsme asi opravdu zvolili výborný, protože fyzicky se s nimi nemůžeme srovnávat ani náhodou.

Výsledky se již objevily webu Open score a jsou (v pátek) konečně finální, 2. a 3. místo jsou nyní proti vyhlášení prohozeny, ale naše vítězství je potvrzeno. Takže je čas doplnit slibovaný popis našich postupů a závodní strategie.

Při rozhodování mezi dvouhodinovou a čtyřhodinovou variantou jsme zvažovali i další okolnosti, ale s ohledem na výsledek bylo důvodem výběru 4hodinové varianty umístění centra v Řitce na okraji závodního prostoru. Následující popis našich postupů bude srozumitelný zpočátku asi jen účastníkům závodu, ale Kamenáč sliboval, že na webu Open score mapu časem zveřejní, tak snad na to ještě najde sílu. Já mám jen GPS záznam našich postupů na Cykloserveru.

Mapy jsme dostali necelou minutu před startem, takže nebylo moc času něco vymýšlet. Odjížděli jsme v podstatě okamžitě po silnici k Mníšku s myšlenkou, že nejdřív pojedeme směrem k nejvzdálenějším kontrolám na jihozápadě a první kontroly začneme sbírat v pořadí 35 – 38 – 37 – 39 a pak se uvidí. Na kontrolu 35 jsme chtěli najíždět odshora, tedy vyjet kopec po silnici z Mníšku do Řevnic. Kamarádi z SP KOLO byli ve stoupání od začátku rychlejší, tak jsme je nechali jet a radši jsem si za jízdy na mapníku rozložil celou mapu. A začaly přicházet nové nápady. Když už budeme tak nahoře, bylo by škoda nevzít tři kontroly na hřebeni po pravé straně silnice, zvlášť když jsem začal uvažovat o návratu severní cestou pod hřebenem. Takže jsme vzali 32, 93 a 62 a přidali jsme i další kontroly na levé straně od silnice, které taky ležely dost vysoko – 56 a 85, kde jsme byli po 43 minutách od startu. Po krátkém váhání jsme nesjížděli z kopce pro 51 (i když by asi varianta 51 – 76 byla vhodnější) a vrátili se na naši plánovanou trasu po hřebeni 35, 38 a 37, kde poprvé razila Dáša, a já překládal mapu. Pokračovali jsme na 40, za níž na nás vyběhli od chat psi, takže jsme odjeli špatným směrem, ale ztrátu na postupu k 59 to znamenalo jen v řádu vteřin. Pak jsme zamířili k 78 a následně k 65 a na kopec pro 84. O vynechání pěti nejjižnějších kontrol u Voznice jsem uvažoval už v tom stoupání, ale klíčové rozhodnutí padlo až na kontrole 84, kde jsme se zastavili a rozložili mapu. Kontroly na opačné straně hřebene a na severovýchodním okraji mapy vypadaly lákavě, ale moc času už nezbývalo, takže jsme zamířili rovnou k 91, poté na 94 a 74. Se 36 na slepé cestě jsme čas neztráceli a vystoupali na hřeben pro 83. Odtud dolů po okraji mapy pro 96 a poté pro 77. Pak podél louky a nahoru na 97 jsem přenechal mapování Dáše a nemohl se rozhodnout, jestli zajíždět na 49 a kudy pro ni jet. Zvolili jsme postup podél osady a kontrolu jsme brali, moc velké stoupání navíc neznamenala. Před kontrolou 55 mám přeloženou mapu, takže si zase zamapovala Dáša. Do limitu zbývá nějakých 64 minut, takže je zase čas se při překládání mapy na kontrole 55 poradit, co se zbytkem závodu. Základní směr je jasný stejně jako to, že to bude výborný závěr, zbývá vyřešit detaily. Pro 47 se nám nechce, je moc nahoře, tak pokračujeme na 54, naopak o stoupání na 63 se nakonec rozhodujeme, že za to stojí. Sjezd na 92 je jasný a další kontrola 80 u Berounky také. Úplně jasno jsem neměl o kontrole 61. Není úplně nejníže, ale stoupá se skoro až k ní po asfaltu a tak ji bereme. Pokračujeme zlatým hřebem tohoto závěru – 90, 81 a nahoru pro 82. To už mám dávno spočítáno, že zde stačí být 10 minut před limitem. Zbývá nám ale 17 a půl, takže s nápadem vylézt ještě na Černolické skály pro 41 přicházíme oba. Odtud již rychle domů, na 101 kašleme, 1 bod za to riziko nestojí, stejně bychom ji nestihli, radši dojíždíme necelé dvě minuty před limitem do cíle. Dle GPS měření jsme najeli 56,1 km. Poslední hodina závodu se povedla dokonale. Už po porovnání našich bodů s dalšími dvojicemi Ekonomu je jasné, že na vyhlášení bychom čekat měli, vyvěšené výsledky ale očekávání ještě o něco předčily.

V závodě tohoto typu je vždycky potřeba trochu štěstí, které jsme tentokrát měli, ale vyhráli jsme myslím zaslouženě. Na tento závod jsme se nijak zvlášť nepřipravovali a nesoustředili (stejně jako naši nejlepší soupeři, pro které byly určitě důležitější svěťáky), předchozí program MTBO Prague Spring jsme absolvovali také kompletní. Znalost terénu sice na několika místech pomohla, ale větší váhu měly zkušenosti ze závodů v posledních dnech, které jeli i ostatní. S mapníkem jsme jeli oba dva. Dáša razila 5 z našich 31 kontrol, což je více než většina žen ze světové špičky v mixových dvojicích, pouze Anke Dannowski měla ve svém čipu větší počet kontrol. A hlavně, celou dobu jsme měli pocit, že nejedeme nijak zvlášť rychle. Ono je to relativní, třeba oproti Bike adventure se jelo podle podrobnější mapy s kontrolami na menších cestách, takže na mapování bylo stejně potřeba volnější tempo. Pomalu jsme určitě nejeli, ale nasazení nejvyššího rychlostního stupně (po kterém bychom se pak v cíli museli vzpamatovávat) prostě nutné nebylo.

6.5. MTBO

Český pohár začal světovými závody

Martin

Český pohár MTBO byl zahájen o minulém víkendu stejně jako v minulých letech v zahraničí, letos ale stačilo dojet jen pár kilometrů za hranice se Slovenskem. V rekreačním středisku u obce Šaštín – Stráže se konaly závody zařazené zároveň do WRE. Čekal na nás prostor „typu Vracov“ – rovina, písek a částečně pravoúhlá síť cest, tedy terén, který mě zrovna moc nebaví (jak jsem ostatně psal v dubnu 2009 o Vracově). Ale aspoň jsem mohl být příjemně překvapen – písku tu nebylo tolik, mapa seděla velmi dobře a stavba tratí se vydařila. Dál už stačí jen odkázat na Mirkův článek na MTBO.cz, protože náš oddíl sbíral úspěchy spíš slušnou účastí a ne výsledky, a historku s ubytováním si odpustím, protože se pořadatelé problém aspoň snažili řešit a dali nám výraznou slevu.

Už na Slovensku se sjela v elitních kategoriích velmi silná konkurence, ovšem za týden v Kytíně a Řitce byla ještě větší, konaly se zde totiž zároveň závody Světového poháru. Prolog obstaral čtvrteční závod Pražské MTBO ligy, která je asi vrcholnou soutěží pro letošní rok pro Páju Touška a Mirka Kalinu, kteří obsadili slušné 10. a 15. místo a porazili spoustu závodníků světového poháru, kteří ale asi jeli na výlet. Mirek zas jel na výlet při sobotní klasické trati, která měla své centrum v Kytíně. Závody Světového poháru se odjely za sucha dopoledne, Český pohár přišel na řadu odpoledne a během něj přišel i déšť, i když dříve startující závodníci některých kratších kategorií dojeli za sucha až do cíle. Jako třeba Alena Bauerová, která obsadila v D21A pěkné 2. místo. Mně začalo pršet asi po 30 minutách závodu, během kterých jsme projížděli ponejvíce snad nikdy v minulosti nezmapovaný prostor mezi Kytínem, Voznicí a dálnicí. Následovaly vzpomínky na mapu Ježovka, kde jsem jako dorostenec odběhal pár závodů, současná mapa pro MTBO však na rozdíl od Ježovky seděla. Zde už v některých místech vládlo bahno a čekal jsem tedy od závodníků SP pořádnou nakládačku. Ta ale nakonec nepřišla, možná i proto, že v závěrečném úseku trati v prostoru na hřebeni a těsně pod ním (tam jsem zas mohl vzpomínat na svůj titul akademického mistra ČR z roku 2001) bylo nečekaně skoro sucho. Koukám, že závody světových soutěží zde jeli i mládežníci a veteráni, takže 2. místo Jany Bochenkové v D50 je o to cennější.

V neděli se sobotě podobalo jen počasí a pak snad už jen to, že se během závodu zajelo do dalších oblastí na Hřebenech, kde se dříve MTBO nikdy nejelo – a stejně jako v případě soboty si myslím, že ta nově použitá místa byla nejhezčí. A to i zbytek prostoru je dost luxusní. Závod na krátké trati startoval nad Černolicemi, pokračovali jsme po hřebeni (kde to znám ze zimy 2010 na běžkách) k Čerolickým skalám a odtud nás stavitel poslal dolů do Všenor a cestu nám zpestřil pár kontrolami na downhillových stezkách. Celou dobu to bylo extrémně technicky a hlavně mapově náročné – ačkoli jsem nejel zrovna čistě, postupně jsem dojel závodníky startující přede mnou 2, 4, 6 a 12 minut. Ve stoupání od Dobřichovic se už začala dramaticky víc žádat fyzička, takže ti lepší z nich mi zas rychle ujeli... Závěrečná část trati pak už tolik nepřekvapila (prostor známý ze štafet před 5 lety), snad až na sjezd k Řitce a pár závěrečných kontrol ve vesnici. Není divu, že se mi závod líbil, když se mi do Českého poháru bude počítat 13. místo (za 4 Čechy přede mnou ve výsledcích ČP a další 8 ze SP), tak vysoko jsem od problémů z loňské zimy ještě nebyl. Holky v D21A ale dopadly ještě výrazně lépe – Dáša skončila těsně druhá, Alča třetím místem zopakovala medailové umístění ze soboty. Jana Bochenková pak v D50 dokonce zvítězila. Výsledky hledejte na webu závodů. Co dodat na závěr? Po tomto víkendu si už nejsem naší kandidaturou na pořádání závodů ČP v příštím roce tak jistý. Laťka je nasazena totiž hodně vysoko, obdobně pěkné závody bude hodně těžké uspořádat...

16.4. ODDÍL

Velikonoční soustředění

Vláďa

Zatím se tu neobjevily výsledky pondělních velikonočních štafet. Je to tím, že byly napsané na takovém cáru papíru, o kterém bohužel vůbec nevím, kde skončil.

Z nadpisu je jasné, že jde o zprávu z velikonočního soustředění. Konalo se na jihu, v České Kanadě, nedaleko nejsevernějšího bodu Rakouska na Medvědí pasece (Medvědí paseka = Peršlák = Bernschlag).

Počasí bylo spíš severní než jižní, ale to nám samozřejmě nevadilo, i když jsem zaslechl i překvapivé hlášky typu - "Tak jsem říkala, proč se v tom lese práškuje? A on to byl sníh." Sněžilo poctivě a v pondělí ráno i zamrzly rybníky ve vesnici. Slunce to "rozpálilo" až v pondělí (ráno fest mrzlo), takže na štafety bylo krásné počasí.

Les byl super, krásné žulové skály a kameny se líbily i dětem. Tréninky byly samozřejmě kvalitní včetně využití vrstevnicové mapy, která dala zabrat i finišmenům na posledním úseku štafet. A pochválit musím ještě ubytování. Bylo úžasné - celý penzion je jako galerie obsahující výtvory paní domácí včetně mozaik v koupelnách.

26.2. LOB

Ski Adventure

Martin

Minulý víkend na Vysočině v okolí Třech Studní skončila sezóna lyžařských orienťáků - jak v sobotu klasických LOBů, tak dlouhých bodovacích závodů dvojic, mezi něž patřilo nedělní Ski adventure. Závod, který měl v minulých letech několikrát problém s nedostatkem sněhu (třeba loni musel být zrušen), tentokrát čelil přebytku sněhu - v týdnu před závodem ho napadlo opravdu hodně, jak ostatně hlásily i zprávy z běžkařských tratí na Novoměstsku. Nicméně to bylo v polovině týdne, těsně před závodem naopak chvílemi pršelo, takže zajímavé bylo i mazání - tím spíše, že klasikou jsme nejeli jen my výletníci, ale i několik ambiciózních dvojic. Ty často mazaly klistry, jenže těsně před začátkem závodu začalo sněžit a během závodu jsme potkali nemálo lyžařů, kteří se snažili klistr ze svých skluznic odstranit. Zato my zoufalci, co mazání nerozumíme, jsme se mohli tentokrát smát, protože červený Swix (nic jiného použitelného jsme beztak neměli) držel solidně.

Závod se jel ve dvou diametrálně odlišných oblastech. Začali jsme po upravených turistických tratích, kde nám to krásně jelo a kilometry i body naskakovaly. Jenže to nevydrželo ani dvě hodiny. Další kontroly se nacházely mimo upravené trasy a tam začal boj – stopy vyšlápnuté jen od lyžařů, hůlky se bořily a rychlost klesala někam k tempu šneka. S lyžováním to moc společného nemělo, ale vrchol přišel až za Fryšavským kopcem ve chvíli, kdy jsme si mysleli, že už jsme z nejhoršího venku a ještě se svezeme na konci závodu po upravených tratích. Jenže jedna v mapě vyznačená stopa neexistovala, což znamenalo značnou zajížďku, dlouhé brodění se hlubokým sněhem, ztracených 15 minut a bylo víceméně po závodě. Na mapě je to vidět dobře jak v Route gadgetu (postup z 26 na 13), tak v GPS záznamu postupů na Cykloserveru. Obsadili jsme s Lenkou nakonec 12. místo, stejně jako v mužských dvojicích Ondra Blaha s Petrem Hnikem. Výrazně úspěšnější byli Sádlo s Radimem, kteří skončili třetí. Zvítězili Míra Rygl s Kaulim, se kterými jsme se potkali při tom postupu lesem mimo stopu a děkovali nám, že jsme jim to prošlápli - takže nám vlastně mohou děkovat i za to, že jsme jim pomohli i k vítězství :-)

top